Rönn se podíval na hodinky a zívl.

Pak se zahleděl na pojízdné lůžko a na člověka, který na něm ležel a pro samé obvazy ho téměř nebylo vidět. Prohlížel si složitou aparaturu, která zraněného udržovala při životě, a sledoval protivnou ošetřovatelku, která kontrolovala, jestli všechno probíhá tak, jak má. Právě vyměňovala jednu z lahví, z nichž odkapávala tekutina. Pracovala rychle a přesně, každý hmat svědčil o dlouholeté zkušenosti, neudělala jediný zbytečný pohyb.
Rönn si povzdychl a pod rouškou, kterou měl na ústech, zívl.
Ošetřovatelka to ihned zaznamenala a mrskla po něm rychlým, odsuzujícím pohledem.
Vysedával tu totiž mezi těmi holými bílými stěnami ve studeném světle antiseptické izolační místnosti nebo zase chodil sem a tam na chodbě před operačním sálem už příliš dlouho.
Většinu času tu ještě ke všemu musel trávit pohromadě s jakýmsi Ullholmem, kterého poznal teprve tady, přestože to byl, jak se ukázalo, policejní asistent v civilu.
Rönn nepatřil zrovna k lidem, do nichž by doba vkládala všechny své naděje, ale na druhé straně ze sebe nedělal většího chytráka, než byl. Žil v míru sám se sebou i se světem a byl toho názoru, že v životě je vlastně všechno v pořádku. Těmito vlastnostmi byl také předurčen k tomu, aby se stal ucházejícím, ba vlastně docela schopným policistou. Díval se na věci jednoduše a přímočaře a neměl sklon dělat problémy tam, kde žádné nebyly.